V roce 2014 IWC představila kompletně přepracovanou kolekce IWC Aquatimer spolu s Aquatimer 2000 (Ref. 358002). Jedná se vskutku o prestižní potápěčské hodinky. Voděodolnost 2 000 metrů, pouzdro z titanu, IWC kalibr 80110 a nová luneta „SafeDive“ z nich dělá mimořádný přístroj pro sestupy pod vodní hladinu.
Nejzajímavější na Aquatimer 2000 je ten fakt, že stále drží svou voděodolnost stejně jako tomu bylo u předchůdců těchto hodinek. Je třeba při této příležitosti připomenout, že IWC jako výrobce hodinek jako první dokázala v roce 1984 vyrobit hodinky s tak vysokou odolností na tlak vodního sloupce. V porovnání například se 44 mm verzí Rolex Sea-Dweller Deepsea (Ref. 116660), která nabízí téměř dvojnásobnou odolnost na tlak, musel současný IWC Aquatimer překonat dvě naprosto rozdílné překážky, aby si svou schopnost odolávat tlaku vodního sloupce zachoval.
Za prvé, diametr nynějších IWC Aquatimer narostl ze 44 mm na 46 mm a s ním samozřejmě narostl i průměr safírového sklíčka hodinek. Nové hodinové pouzdro totiž přišlo i s novou interní lunetou. Hodinky narostly na více než 20 mm na tloušťku, ale současně mají jedny z největších safírových skel z těch typů potápěčských hodinek, které se zařazují do kategorie přístrojů pro ultra hlubinné ponory. Ačkoliv sice modernizované potápěčské hodinky IWC Aquatimer 2000 nezlomily svůj vlastní rekord v překonání voděodolnosti, dokázaly si udržet svůj hlubinný milník, která dosáhly před třiceti lety.
Úplně první záznamy o použití potápěčských hodinek sahají do počátků dvacátého století, kdy vlivem rozmachu průmyslu vzrostla poptávka po nutnosti zkoumat mořské dno za pomocí těžkých potápěčských obleků. Odvážní muži, aby snížili vznik kesonové nemoci na minimum, si do přileb nad čelo montovali běžné kapesní hodinky, aby je měli stále na očích. Hodinářské firmy sice v té době již začaly experimentovat s voděodolnými kapesními hodinkami pro různé způsoby využití, ale myšlenka umístění externích hodin na skafandr potápěče nebyla prozatím ani představitelná vzhledem k nárokům na potápěče při práci ve větších hloubkách.
V roce 1920 již hodinářské společnosti začaly na trh zavádět různé druhy voděodolných hodinek upevnitelných na ruce řemínkem, se kterými se dalo i nějakou dobu plavat. Hodinky typu “wristlet,” tehdy velmi rychle začaly nahrazovat kapesní „pocket“ hodinky, které do té doby jasně vládly hodinářskému světu.
V roce 1926 Omega světu představila obdélníkový model Marine, s patentovaným posuvným odnímatelným hodinovým pouzdrem. Tyto hodinky byly teoreticky voděodolné do hloubky 100 metrů. V reálu byly nakonec vyzkoušeny jen do hloubky 14 metrů díky průkopníkům potápění jménem William Beebe a Yves Le Prieur.
Pokud půjdeme dál s proudem času, až do neklidných dob druhé světové války, tak právě tento konflikt ukázal velkou důležitost žabích mužů a samozřejmě i nutnost jejich zabezpečení. Nešlo jen o znalost doby ponoru, ale i o přesný výpočet doby dekomprese, kdy špatně změřený čas přímo ohrožoval životy potápěčů.
Skutečně první náramkové hodinky pro potápěče vznikly až v roce 1950. Jejich vznik měly „na svědomí“ dvě švýcarské hodinářské firma Rolex a Blancpain, které tehdy vytvořily zavedením kvalitní otočné lunety archetyp moderních náramkových hodiny pro amatérské i profesionální potápění. V roce 1984 IWC jako první hodinářská firma dokázala vyrobit hodinky se schopností odolávat tlaku vodního sloupce až do hloubky 2000 metrů. Hodinky dostaly jméno Aquatimer.